Nebyl takový princ, jak se zdál…
Tereza potkala Jakuba, když se právě vrátil z vojny. Ten chlapík vypadal, jako by spadl z obálky módního časopisu — vysoký, sportovně stavěný, s uhrančivýma zelenýma očima a černými kudrnatými vlasy. Vedle něj působila Tereza obyčejně, i když byla hezká: světlé vlasy, štíhlá postava, mile se usmívající. Nemohla uvěřit svému štěstí — ze všech holek ve společnosti si vybral právě ji.
„Co na tobě našel?“ špitaly kamarádky. „Takovej fešák nikdy nezůstane dlouho. Pobaví se a pak zmizí.“
Ale Tereza jen vesele krčila rameny — věřila v jejich lásku. Chodili spolu do kina, na taneční, scházeli se s přáteli. Jakub ji nezasypával komplimenty, ale byl tu, a když se jí dotkl, měla pocit, že se jí točí hlava. Když ho poprvé přivedla domů, její matka — Alena Václavovna — se zamračila. Později, o samotě s dcerou, tiše řekla:
„Krásný muž je cizí muž, zlatko. Takoví zřídkakdy zůstanou věrní. Nechvátej se svatbou, vyzkoušej ho. Je až moc… jako z výlohy.“
Terezu to urazilo. Věřila v Jakubovy city, nechtěla poslouchat pochybnosti. Ale matka v ní přesto zasela semínko nejistoty.
Postupně se Jakub začal měnit. Nejprve posilovna, pak bazén, potom nové společnosti. Tereza se přihlásila na cvičení, aby s ním mohla být, ale vedle sebevědomých, vyrýsovaných dívek se cítila trapně. Jakub si jich všímal se zájmem, zatímco Tereza čím dál častěji odcházela domů dřív, aby neukázala slzy.
„Ty jseš ale chudinka,“ ušklíbl se jednou, když nachladla po bazénu. „Radši zůstaň doma s knížkama.“
Ta slova ji zasáhla a vzpomněla si na matčina varování. Začínala cítit, že Jakub chladne. Čím dál častěji odcházel sám, bez zavolání, bez pozvání, bez vysvětlení. A pak jednoho dne prostě zmizel. Přestal odpovídat na zprávy.
„Nevolá?“ zeptala se matka.
„Ne…“ zašeptala Tereza a otočila se tváří ke zdi.
„Tak vstávej! A hned do kadeřnictví!“ poručila Alena Václavovna. „Nový účes — první krok k novýmu životu. Pak ti ušijeme šaty, umíš si je navrhnout.“
Koupily látku, Tereza kreslila střihy, snažila se odreagovat. Zvěsti o Jakubových nových známostech k ní doléhaly, ale držela se. A když se po pár týdnech objevila na tanečních — v novém stylu, lehká, štíhlá, zářivá — všichni se otáčeli. Všimli si jí.
Jeden kluk, Jan, nenápadný a skromný, jí začal dvořit. Žádný krasavec, ale jeho oči hleděly jen na Terezu — vřele a upřímně. Za měsíc ji požádal o ruku.
„Tohle je chlap!“ prohlásila matka. „Když se zamiluje, tak se vezme. A ty?“
„Souhlasím,“ tiše odpověděla Tereza.
„Miluješ ho?“
„A jak by ne? Je hodný, pracovitý, věrný. Já jsem pro něj jediná.“
Svatba byla srdečná, plná pohody. Tereza a Jan začínali od nuly: první stolička, první talíř. Za rok se narodila dcera, o tři roky později syn. Rodina, péče, štěstí.
Na Jakuba už nemyslela. Jen sem tam zaslechla v hovorech, že opustil ženu, šel k milence, zase se potuluje. Tereza se jen pousmála:
„Copak byl kdy můj? To byl jen… mladický omyl. Ať je šťastný, jestli dokáže.“
Doma na ni čekaly děti a muž. A máma — moudrá, laskavá, ta nejdražší. Ta, která ji kdysi ochránila před opravdovým trápením. Díky ní Tereza našla své tiché, opravdové štěstí.
Mámo… zůstaň s námi co nejdýl. Bez tebe to není tak světlé.
