Srdce plné koček: setkání, které změnilo všechno
Alena navštěvovala rodnou vesnici u řeky Labe jen zřídka, hodinu cesty od Hradce Králové. Po škole odešla do města, a návštěvy v rodném kraji se daly spočítat na prstech. Život jí stále hledal důvody, proč nepřijet. Naposledy tu byla na pohřbu rodičů a na narozeninách mladší sestry Jany, která zůstala žít v rodném domě. Telefonáty se sestrou v Aleně probouzely stesk po mládí, po bezstarostných dnech. Tohle léto se rozhodla – děti a vnoučata byly pryč a jí, osamělé důchodkyni, se zastesklo po vzduchu dětství, po chůzi naboso po měkké trávě, po životě v rodných zdech, byť jen na chvíli.
Jana ji dlouho zvala na návštěvu, aby se rozptýlila. Léto bylo plné jahod a brzy začnou růst houby – bude co nasušit na zimu, když se člověk nezalekne práce! Bude čím hostit a sama si pochutná, vzpomínajíc na rodné místo. Domy ve vesnici byly pevné, ulice lemovaná zděnými domky s dvěma byty – památka na časy, kdy družstvo vzkvétalo. Předseda, válečný hrdina, udělal z vesnice vzor: postavil kulturní dům, nemocnici, školu – nejlepší v okrese. Dodnes na něj vzpomínali s láskou.
Alena kráčela ulicí bez spěchu. V jedné ruce měla starý kufr, přes druhou přehozený plášť. Místní zdravili a ona odpovídala, i když tváře nepoznávala. Vypadalo to, že ani ji nepamatují, ale na vesnici bylo zvykem nechat cizince bez povšimnutí.
„Alenko! To jsi ty?“ ozvalo se u samoobsluhy.
Alena postavila kufr a zadívala se na ženu.
„Věrko! Černá!“ rozzářila se, když poznala kamarádku z dětství.
„Já koukám – ty, ne ty?“ začala Věra rychle povídat. „Hned jsem tě zahlédla, ještě na začátku ulice! Na dlouho k nám?“
„Uvidíme,“ vyhýbavě odpověděla Alena pokrčením ramen.
„Ale u nás je novinek! Přijď, popovídáme si!“ Věra zářila a její radost byla nakažlivá.
„Tebe by člověk neuposlouchal!“ zasmála se Alena a nechala se vtáhnout do její nálady.
Ze samoobsluhy vyšel starší muž s malým igelitovým sáčkem. Když procházel kolem, mírně se oběma uklonil. Alena odpověděla úsměvem a pokynutím hlavy. „Čistá košile, ale pomačkaná, šedivé vousy pečlivě zastřižené,“ všimla si. „Vidět, že teprve nedávno zůstal sám.“
„Kdo to je?“ zeptala se Věry, když muž odešel.
„To je Josef, u nás byl veterinářem,“ mávla rukou kamarádka. „Dobrý chlap, ale když šel do důchodu, jako by se mu rozum pomátl. Žena ho opustila, odjela do města. A on teď žije s kočkami, celý důchod jim obětuje. Sbírá ty toulavé, nemocné, zmrzačené. Léčí je, prý i operuje!“
Za týden Alena potkala Josefa v téže samoobsluze. Nakupovala mouku na koláče, ale pětikilový pytel byl nečekaně těžký. Dala si ho na lavičku, aby si odpočinula.
„Pomůžu vám,“ ozval se tichý hlas. Stál vedle ní. „Máme stejnou cestu. Vezměte si můj sáček s plenkami, já ponesu váš pytel.“
„Plenky?“ podivila se Alena. „Na co vám jsou?“
„Ne pro mě,“ zčervenal se Josef. „Pro Mourovatého, mého kocoura. Má poškozenou páteř, nemůže chodit, jen se plazí. Představte si, jak mu je, hrdému zvířeti, trapné být špinavý? Takže mu musím…“
„To je něco!“ užasla Alena. „A kolik jich takových máte?“
„S poraněnou páteří? Jen Mourovatý. Pak dva třínožci, jeden bez oka, jeden bez ocasu. Nesmějte se! Ocas je pro kočku jako noha – rovnováha a krása!“
„To vám řekly samy?“ usmála se Alena a nedokázala se udržet.
Josef se zamračil, její smích vzal za posměch.
„Promiňte, Josefe,“ rychle se omluvila. „Mluvíte o jejich pocitech tak jistě, jako kdyby s vámi mluvily. Mimochodem, říkejte mi Aleno.“
„Ano, Aleno, neuvěříte, kolik toho mohou vyprávět!“ rozjasnil se. „Jejich tvářičky prozradí všechno – radost, křivdu, lásku.“
„Proč zrovna kočky? Jste přece veterinář, pracoval jste se všemi zvířaty. Nejsou chytřejší, užitečnější?“
„Ne,“ rozhodně zavrtěl hlavou. „Kočky jsou lidštější než lidé.“
„Můžu se přijít podívat na vaše svěřence?“ usmála se Alena.
„Budeme čekat,“ odpověděl a položil ruku na srdce.
Téhož večera Alena, s lahví čerstvě uvařeného meruňkového kompotu v ruce, zamířila k Josefovi. Jana jí strčila tašku s teplými koláči:
„Josef miluje moje koláče, říká, že lepší nejedl!“
„On u vás byl?“ podivila se Alena.
„Ale vždyť je v každém dvoře hostem! Očkovat krávu, léčit sele – nikomu neodmítne. Je to zlatý člověk! I když se mu lidé za ty kočky smějí, váží si ho.“
Josefův dům stál na konci vesnice. Pevný, ale zahrada zarostlá trávou – zřejmě mu ji nepotřeboval. Dvůr však byl uklizený: kůlny pevné, slepice se popelily, hromada dřeva na dvě zimy. Auto pokryté prachem naznačovalo, že jezdí zřídka.
Na zápraží se vyhřívaly kočky – tři nebo čtyři? Jedna, jak Alenu spatřila, zmizela v domě, ostatní ji pozorovaly opatrně. Alena ztuhla, ale dveře se otevřely a Josef, usmívající se, vyšel:
„Myslel jsem, že nepřijdete! A tu mi přiběhla Mouřenínka, mňouká – host, vítáme!“ Zpoza nohou vykoukla ona kočka. „Pojďte dál, uvaříme čaj.“
Josef s chutí jedl koláče, chválil kompot, nabízel Aleně bonbóny a sušenky. Zatímco popíjeli čaj, sledovalo je patnáct koček, rozloženAlena si vzala Mourovatého do náruče a cítila, jak se k ní tulí, zatímco Josef tiše vyprávěl o každé z koček, jako by mluvil o členech své rodiny.
