Když jsem se po dlouhém dni vrátila domů, v obývacím pokoji stěhovala tchýně Anna Nováková své věci z kufru. Zůstala jsem stát jako přibitá. Pokud by to byl vtip, možná bych se zasmála, ale tohle byl můj život a na smích mi nebylo. Rozhodla se u nás „pár týdnů pobýt“, aby „pomohla“ s dítětem a domácností. Podle ní jsem totiž, jak vidno, nic nezvládala.
Moje tchýně byla žena s výrazným názorem, ale naučila jsem se přimhouřit oči nad jejími vrtochy. Můj manžel Jakub mě však dorazil. Přistoupil ke mně s vážným výrazem a pronesl: „Proč tvoje matka u nás může bydlet týdny a moje ne?“ Málem jsem se udusila vztekem. Moje maminka Alžběta žije v jiném městě, stovky kilometrů od Prahy, a navštěvuje nás jednou za půl roku. A jeho matka? Bydlí o pár ulic dál, deset minut cesty, a chodí, kdy se jí zachce!
Anna Nováková nikdy nepracovala. Měla sice diplom, ale její manžel, můj tchán, byl přesvědčen, že žena patří doma k plotně a dětem. A ona neodporovala. Její život se točil kolem rodiny, respektive kolem Jakuba, jejich jediného syna. Toužila mít velkou rodinu, ale po těžkém porodu už další dítě mít nemohla. Veškerou svou lásku, do poslední kapky, vylila na syna. Jak se v té záplavě péče neutopil, to mi zůstávalo záhadou. Ale i teď, když měl vlasůch šediny, pečovala o něj jako o nemluvně.
Kvůli její vtíravosti jsme se s Jakubem pořád hádali. Tvrdila, že vedu domácnost „špatně“, že má práce ničí rodinu, že synovi a manželovi nevěnuji dost pozornosti. Já ale neměla v plánu snášet její neustálé rady a přeorganizovávání všeho po svém. Naštěstí jsme bydleli ve vlastním bytě – díky mým rodičům, kteří s penězi pomohli. Zařídili jsme si ho podle svého, bez hypotéky. Jenže, jaký paradox, dům byl pár kroků od tchýně. Náhoda? Spíš prokletí.
Zpočátku k nám chodila den co den. Jakub byl jejími návštěvami stejně otrávený jako já, a dokonce i tchán reptal, že na něj nečeká večeře. Nakonec omezila své návštěvy na víkendy. Ale po narození našeho syna Honzíka to začalo nanovo. Od rána do večera byla u nás: prala plenky, vařila kaši, učila mě, jak je „správně“ přebalovat. Byla jsem na hraně. Jednou jsem jí neotevřela – a vyvolala hysterickou scénu, hrozila, že zavolá policii! Jakub s ní sice mluvil, ale její změna trvala týden, pak zase začala s „odbornými“ radami.
Moje máma Alžběta bydlí daleko v Brně a stále pracuje. Přijede dvakrát do roka a samozřejmě u nás zůstane – nemůže přece bydlet v hotelu! Tehdy tchýně zblázněná žárlivostí vyváděla. „S tou svou matkou se kamarádíš, ale s mojí se jen trápíš!“ vyčítal mi Jakub, podlehnuv jejímu naříkání. Snažila jsem se mu vysvětlit: „Svojí mámu vidím dvakrát ročně, tvoji skoro každý den! A moje nám do života nestrká nos jako tvoje!“ On se však jen urazil.
Její poslední čin mě šokoval. Přišla jsem domů a ona si, jako by se nic nedělo, ukládala šaty do skříně. Ukázalo se, že tchán odjel na ryby, a ona využila příležitosti, aby naši rodinu „zachránila“ před mým „nepořádkem“. Málem mi praskly žíly. V kuchyni jsem, sotva ovládajíc vztek, vyjela na manžela: „Vyvádíš? Co je tohle za bezostyšnost?“
Pokrčil rameny: „Máma chce pomoct. Co je na tom špatného?“
„Já její pomoc nechci! Plete se do všeho, přemísťuje věci, říká mi, jak mám žít!“ syčela jsem sevřenými pěstmi.
„Tvoje matka u nás bydlí, a já nic neříkám! Proč moje nemůže?“ odsekl.
Vykřikla jsem: „Pokud tvoje matka zítra ráno ještě bude tady, vezmu Honzíka a odjedu za svou mámou. A pak si podám o rozvod. Už mám dost toho cirkusu. Vyber si: já, nebo ona!“
Jakub na mě hleděl jako na nepřítele. Ale nežertovala jsem. Víc už nemůžu žít pod nadvládou jeho matky, která svou „péčí“ dusí naši rodinu. Jestli ji nezarazí, odejdu. Nevyhrožuju – volám o pomoc.
