Tchýně nahlédla do hrnce a zhrozila se
Marie Havlová se probudila za svítání a jako obvykle zamířila do kuchyně svého domu na předměstí Plzně. K jejímu údivu už u plotýnky činorodě pobíhala snacha.
“Dobré ráno,” usmála se Anastázie, míchajíc něco v hrnci.
“Dobré,” zamumlala Marie Havlová a ohrnula nos. “Co to tam zase vaříš?”
“Bramboračku,” odpověděla snacha, nevzdalujíc se od svého díla. “Jakub ji miluje.”
“Bramboračku?” tchýně pochybovačně přičichla. “Takhle má vonět bramboračka?”
“A jak má vonět?” pokrčila Anastázie rameny, přikryla hrnec pokličkou a odešla z kuchyně.
Marie Havlová nelenila, přiskočila k plotýnce, strhla pokličku a nahlédla dovnitř. To, co spatřila, jí vyrazilo dech.
“Co je to za hnus?” zašeptala, couvajíc jako před jedem.
Anastázie se vrátila s talíři a, všimnouc si tchýniny reakce, klidně vysvětlila:
“Bramboračka, paní Havlová. Zelenina z naší zahrádky – čerstvá, právě ze záhonu. Když vaříš z vlastního, je to jako svátek.”
“Svátek?” odfrkla si tchýně a zkřížila ruce. “Ta vaše zahrádka je samá dřina! Trávit čas záhonky, když se všechno dá koupit v supermarketu? Nerozumím vám.”
“Mě to baví,” odpověděla Anastázie mírným hlasem, nalévajíc polévku do talířů. Vůně brambor, petržele a majoránky naplnila kuchyni. “Půda ti dá tolik energie, když s ní pracuješ.”
“Energie?” tchýně zalomila očima. “To je zábava tak leda pro ty, co nemají pořádnou práci. Normální lidi…” Zarazila se, když viděla, že Anastázie se jen usmívá, jako by její jedovaté poznámky neslyšela. “A pro koho jsi toho navářila tolik?”
“Pro nás,” řekla snacha. “Na pár dní. Jakub si vždycky přidá.”
Marie Havlová teatrálně ucukla, jako by jí z té vůmě mělo být nevolno.
“Já tohle jíst nebudu!” prohlásila dramaticky. “Z toho puchu se mi obrací žaludek! Cos do toho nasypala?”
Anastázie povzdechla a snažila se na tchýni nekoukat. Koutkem oka si všimla, jak její muž Jakub, právě vstupující do kuchyně, napjatě sleduje scénu, ale zatím mlčí.
Marie Havlová nechápala, co se to s jejím synem stalo. Ještě před dvěma lety byl Jakub nadějným městským klukem z IT oboru. Chodili spolu na výstavy, probírali nové podniky, snili o jeho kariéře. A najednou – tenhle venkovský život v zapadákově, zahrádka, tahle prostoduchá Anastázie! Už jen její jméno v tchýni vyvolávalo záchvat podráždění.
Jakub byl vždycky žádaný nápadník – vysoký, chytrý, charismatický. Kolik slušných dívek z dobrých rodin po něm toužilo! Proč si vybral zrovna tuhle venkovanku a tenhle domek v divočině? Marie Havlová doufala, že se syn “vyblbne” a vrátí se do města, k normálnímu životu. Ale čas plynul a Jakub se čím dál víc nořil do té “venkovské idylky”.
Rozhodla se jednat. Pozvání na večeři od Anastázie byl ideální záminkou. Tchýně měla plán: připomenout synovi, kdo je, a vytáhnout ho z té díry, dokud není pozdě.
Jakub vstoupil do kuchyně, objal ženu a obrátil se k matce:
“Mami, ochutnej tu bramboračku. Naďa ji dělá úžasně!”
“Jakube, ty přece víš, že já a tvůj otec jsme nikdy nejedli tyhle venkovské polívky,” mávla rukou Marie Havlová. “Pamatuju si, jak ses jí v dětství sám štítil, říkals, že je to jídlo pro babky.”
Anastázie se nechtěně pousmála při představě malého Jakuba, krčícího nos nad talířem. Ale teď byl jejím mužem dospělý chlap, jehož chutě se zjevně změnily.
“Mami, časy se mění,” pousmál se. “Naďina bramboračka je mistrovské dílo. Ochutnej, neprohloupíš.”
“Mistrovské dílo?” tchýni se zatajil dech. “Jakube, ty nazýváš hrnec s bramborami mistrovským dílem? Skutečná mistrovská díla jsou v divadlech, galeriích, ne v téhle… ohřáté vodě!”
Anastázie se snažila tchýnina slova nevnímat, ale uvnitř ji něco píchlo. Věděla, že pro Marii Havlovou je jen venkovskou kuchařkou, nehodnou jejího syna. A přesto tak toužila, aby tchýně aspoň jednoceně ocenila její snahu.
“Mami, dost,” řekl Jakub pevně. “Naďa pro nás dělá spoustu věcí. Jsme šťastní, a to je hlavní.”
“Šťastní?” tchýně zašpulila rty. “Uvidíme, jak dlouho. Ty jsi městský člověk, Jakube. Město tě volá, a tenhle tvůj… zahrádkářský život je jen rozmar. Ještě si na moje slova vzpomeneš.”
Jakub se na matku podíval s výčitkou:
“Jsem dospělý, mami. S Naďou jsme si tenhle život vybrali a ničeho nelituju.”
“Zatím nelituješ,” odsekla tchýně výhružně. “Ale zapomněl jsi, co je to skutečný život. Tahle tvoje Naďa tě očarovala svými záhonky, ale to dlouho nevydrží.”
Anastázie to nevydržela:
“Paní Havlová, co je na našem životě špatného? Nikomu neubližujeme. Jakub je spokojený, copak vás to netěší?”
“Těší?” tchýni to rozzuřilo. “Já vidím, jak táhneš mého syna do téhle díry, pryč od civilizace! Tobě se to hodí, mít ho tady. Ještě mu, nedej bože, porodíš dítě, aby ses ho úplně zmocnila!”
Anastázie ztuhla, šokována krutostí těch slov. Jakub vstal, jeho oči ztmavly:
“Mami, překročila jsi všechny meze.”
Marie Havlová neustupovala:
“Já jen říkám pravdu, synu. Nemůžeš přece žít odříznutý od světa. Řekni mi, jak můžeš jako měšťák užívat tyhle záhonky a polívky?”
Jakub se najednou usmál:
“Víš, mA vtom se dveře kuchyně znovu otevřely a dovnitř vkročil soused Václav s džbánkem piva, nevědomky přerušujíc napjatou atmosféru, když radostně zvolal: “Tak co, už jste ochutnali tu skvělou bramboračku, nebo mám zapíchnout prst rovnou do hrnce?”
