Eva se na tento den připravovala jako na svátek. Vybrala si nové šaty, upekla manželův oblíbený koláč – ten s višněmi a drobenkou, od kterého Václav vždy spokojeně vrněl. Koupila kytici – jemné krémové růže – a vyjela dřív. Dnes je pozvala tchýně, Jana Václavovna, na návštěvu. Den matek, všechno musí být dokonalé.
Václav, jak tvrdil, měl být na důležité schůzce. Proto když Eva přijela k známému paneláku v Brně a u vchodu spatřila jeho auto, v hrudi ji bodlo.
„Zvláštní…“ zašeptala.
Rozhodla se překvapit. Vytáhla klíč, potichu jím otočila v zámku. Sundala si boty, bosky vešla do chodby a zatajila dech. Z kuchyně se ozývaly hlasy. Chtěla zavolat – ale ztuhla. Mluvili o ní. Tchýně a Václav.
„Vašku, poslouchej…“ Jana Václavovna mluvila naléhavě. „Tenhle sňak byl chyba. Držela jsem jazyk za zuby. Ale už nemůžu. Není pro tebe. Nemá rod, nemá věno. Žádné vychování, žádný rozum.“
„Mami…“
„Co mami?! Ta její nucená úsměv, pořád někde v oblacích. Ani styl, ani vkus. Ani rozumu. Píše si něco, jako by to bylo povolání. Copak je? Básnířka? Budeš živit děti verši?“
„Mami, dost…“ Václavův hlas se chvěl.
„A podívej se na Terezu – dceru Marie Pavlovny. Vychovaná, vzdělaná, krásná, vlastní byt, rodiče v penězích. A tahle tvoje… Co ti dala, kromě toho věčně hladového pohledu?“
Uvnitř Evy ztuhlo všechno. Opřela se o zeď. Slova ji bičovala jako bič. „Nestojí za nic. Vychytralá. Bez budoucnosti.“
„Ona je hodná…“ snažil se manželku bránit Václav, „mám ji rád…“
„Láska, láska… Mysli na budoucnost. Na děti. Budeš ji živit celý život? Neumí nic, ani se pořádně obléct.“
Eva to nevydržela. Otočila se, tiše vyšla a bezhlavě odešla. Studený podzimní vítr jí bičoval tvář, slzy tekly samy. V hlavě se jí ozývalo: „není pro něj… bez stylu… neumí…“
Večer. Seděla v kavárně a zírala do šálku s vychladlou kávou. Zavolala Václavovi:
„Nepřijdu. Byla jsem u vašeho bytu. Všechno jsem slyšela.“
„C-co?!“ vykoktal.
„Všechno. Že ti nejsem dost dobrá. Že jsem nula. Že nejsem hoden tvého jména.“
Ticho.
„Evo… No mami… jen se bojí…“
„O tebe, nebo o svou pýchu?“
Zavěsila. Domů se vrátila pozdě. Mlčky prošla do ložnice. Václav se snažil vysvětlovat, obhajovat matku, ale Eva nechtěla nic slyšet.
Následující dny byly chladné – jako ulice. Vyhýbala se mu, žila jako ve snu. A pak… jednoho rána, když si připravovala svou oblíbenou kávu, jí najednou bylo nevolno. Zatočila se jí hlava. Zpoždění, divná únava…
Koupila si test. Dvě čárky.
Těhotenství.
To, po kterém toužila. Ale teď – to byla rána.
„Jsem těhotná,“ řekla ten večer.
Václav zbledl, pak se usmál:
„Vážně? To je zázrak!“
„Vážně. Jen nevím… jestli ho chci porodit. S tvou mámou… s tím, co říkala…“
Přistoupil, objal ji.
„Nejsi sama. Budeme rodina. Pořádná. Máma – není věčná. Ale dítě – to je naše. Jsem s tebou.“
Druhý den jeli za Janou Václavovnou.
„Mami…“ začal Václav a držel manželku za ruku. „Budeme mít dítě.“
Žena ztuhla. Pak se jí v očích cosi zablesklo: slzy, nebo světlo.
„Vy… to myslíte vážně? Bože… Budu babička?!“
Přistoupila k Evě, objala ji. Upřímně, vřele.
„Odpusť mi, holčičko. Ubližovala jsem ti. Jsem hloupá, stará. Ale to je zázrak. Porodíš nám andílka.“
V kuchyni začala vřít voda. Rozběhlo se shon.
Eva s Václavem se na sebe podívali. A poprvé po dlouhé době – se usmáli. Možná to všechno teď teprve začíná.
