Za časů Československa jsem se oženil s ženou, která už měla tři děti. Byly na vše samy, bez pomoci.
„Jirko, ty se vážně chceš ženit s tou prodavačkou a třemi dětmi? Úplně jsi zblbnul?“ poklepal mi s úšklebkem na rameno Standa, můj spolubydlící z koleje.
„A co je na tom špatného?“ ani jsem se neodtrhl od budíku, který jsem právě šroubovákem opravoval, ale koutkem oka na něj pohlédl.
Tenkrát – v osmdesátých letech – žil náš okresní městeček pomalu, bez shonu. Pro mě, třicetiletého starého mládence, se život točil jen mezi fabrikou a postelí na koleji. Po škole jsem tu prostě uvízl: práce, trocha šachů, televize a občasné setkání s kamarády.
Někdy se podívám z okna, zahlédnu děti na dvorku a přepadne mě vlna nostalgie – vzpomenu si, jak jsem snil o rodině. Ale rychle ten pocit zaženu – jaká rodina v betonové krabici kolejí?
Vše se změnilo jednoho deštivého říjnového večera. Zastavil jsem se v obchodě pro chleba. Kolikrát už jsem tam byl – pořád stejný stereotyp. Jenže tentokrát za pultem stála ona – Jitka. Dřív jsem si jí nějak nevždy, ale teď můj pohled uvízl. Unavené, ale teplé oči, v jejichž hlubinách dřímala jiskřička života.
„Veka nebo celozrnný?“ zeptala se s nenápadným úsměvem.
„Veku…“ zamumlal jsem jako zmatený školák.
„Čerstvé z pekárny,“ obratně zabalila a podala mi ho.
Když se naše prsty dotkly, něco jako by cvaklo. Hrabal jsem se v kapsách po drobných a zároveň ji pokradmu studoval. Prostá, v zástěře, něco málo přes třicet. Unavená, ale s vnitřním světlem.
O pár dní později jsem ji zahlédl na zastávce. Jitka vláčela nákupní tašky a kolem ní pobíhala tři děcka. Nejstarší – kluk kolem čtrnácti – vážně svíral těžký pytel, holčička vedla za ruku nejmladšího.
„Pomůžu vám,“ nabídl jsem se a vzal tašku.
„Nemusíte, díky…“ začala, ale já už nakládal věci do autobusu.
„Mami, kdo to je?“ zeptal se nejmladší bez obalu.
„Tiše, Adámku,“ okřikla ho sestra.
Cestou jsem zjistil, že bydlí kousek od mojí fabriky, v starém paneláku. Nejstaršímu je Honza, holce Terezka a nejmladšímu Adámek. Jitčin manžel zemřel před lety a od té doby táhla rodinu sama.
„Žijeme, nestěžujeme si,“ řekla s unaveným úsměvem.
Tu noc jsem nemohl usnout. V hlavě se mi míhaly její oči, Adámkův hlas a uvnitř se probouzely dávno zapomenuté pocity – jako by na mě něco důležitého čekalo.
Od té doby jsem začal chodit do potravin častěji. Kupoval jsem mléko, perníčky nebo jen tak nakukoval. Kolegové v práci se začali smát.
„Jirko, co to má být? Třikrát denně do obchodu – to je láska,“ šklebil se Štěpán, můj šéf.
„Jen hledám čerstvé věci,“ odbyl jsem ho, červenaje se.
„Nebo prodavačku?“ mrkal na mě.
Jednoho večera jsem se odhodlal a počkal na Jitku po směně.
„Dovolte, donesu vám tašky,“ řekl jsem a snažil se znít klidně.
„To není nutné… je to trapné…“
„Spát na stropě – to by bylo trapné,“ zařádil jsem a vzal tašky.
Cestou vyprávěla o dětech. Honza si přivydělává po škole, Terezka je premiantka a Adámek se zrovna naučil zavazovat tkaničky.
„Jste moc laskavý. Ale nemusíte nás litovat,“ řekla najednou Jitka.
„Nelituju. Chci být s vámi.“
Později jsem k nim přišel opravit kohoutek. Adámek se motal kolem a zajímal se o nářadí.
„A umíš opravit i letadlo?“
„Přines a uvidíme,“ usmál jsem se.
Terezka poprosila o pomoc s matematikou. Sedli jsme si a řešili příklady. U čaje jsme povídali o životě. Jen Honza byl odtažitý, držel se stranou. Pak jsem zaslechl rozhovor:
„Mami, potřebuješ ho? Co když odejde?“
„On není takový.“
„Všichni jsou stejní!“
Stál jsem v chodbě a svíral pěsti. Chtěl jsem odejít. Ale vzpomněl jsem si, jak Terezka zářila radostí z jedničky, jak se Adámek smál, když jsme opravovali jeho letadlo, a pochopil jsem – ne, nemůžu odejít.
Drby v práci se šířily, ale už mi bylo jedno. Věděl jsem, pro co žiju…
„Poslyš, Jirko,“ říkal kamarád Standa, „zamysli se nad tím. Proč si komplikovat život? Najdi si normální holku, bez dětí.“
„Seš normální, Jirko? Ženit se s prodavačkou a třemi dětmi?!“ rozčiloval se Standa, soused z koleje.
„Dej pokoj,“ zavrčel jsem a dál jsem se vrtal v budíku.
Jednoho večera jsem seděl s Adámkem a pomáhal mu s výtvarkou do školy. Chlapeček pilně stříhal výkresy, jazyk vyplazený z úsilí.
„Strejdo Jirko, ty k nám přijdeš napořád?“ zeptal se najednou.
„Jak to myslíš?“ zarazil jsem se.
„No… bydlet. Jako táta.“
Ztuhl jsem s nůžkami v ruce. Vrzly dveře – Jitka stála v protějším pokoji a přitiskla dlaň k ústům. Otočila se a vyběhla do kuchyně.
Plakala, obličej schovaný v utěrce.
„Jituš, co se děje?“ položil jsem jí opatrně ruku na rameno.
„Promiň… Adámek je ještě malý. Nevnímá, co říká…“
„A co když neřekl nic špatného?“ otočil jsem ji k sobě.
Zvedla oči plné slz.
„Myslíš to vážně?“
„Víc než cokoli.“
V tom okamžiku do kuchyně vtrhl Honza:
„Mami, co se děje? On tě urazil?“ upřeně se na mě podíval.
„Ne, Honzo, všechno je v pořádku,“ usmála se Jitka skrz slzy.
„Lžeš! Co tady vůbec chce? Vypadni odsud!“ vykřikl.
„Ať mluví,“ podíval jsem se mu zpříma do očí. „Řekni, co cítíš.“
„Proč sem lezeš? Peníze nemáme, by”Vítej v rodině,” řekl jsem Honzovi, zatímco Lenuška nesměle nakoukla do dveří a Adámek už jí nadšeně ukazoval svou sbírku letadel.
