Anton se probudil, protože na kuchyni cvakala pánev, v konvici se vařila voda a vzduch byl plný vůně smažených brambor. To jeho otec, Petr, se jako obvykle v ranním tichu chystal na rybaření. Stará motorka u dvora vrzala a sténala, zatímco Petr spěchal, balil chleby s máslem, kontroloval termosk a rybářské náčiní. Snažil se být potichu, ale stejně probudil manželku. Mariana už od večera necítila dobře, ale rozhodla se, že si odpočine. Petr, nadšený nadcházejícím ránem u rybníka, netušil, že tento den přinese rodině ne klid, ale skutečné zkoušky.
Když motorka odjela, Mariana se pokusila znovu usnout, ale její stav se prudce zhoršil. Ostrá bolest ji zasáhla do břicha a začala se jí točit hlava. Zavolala:
„Antone! Zavolej mi sanitku, synku!“
Anton, ještě ospalý, vyskočil z postele, uviděl matku bledou jako stěna a okamžitě běžel k telefonu. Ale sanitka stále nepřijížděla. Napájel ji vodou, přikrýval dekou, a uvnitř něho rostl pocit bezmoci. A tak, nevěda co dělat, ji objal, pevně sevřel, a… náhle ucítil, jak slabost matky do něho přetéká. O chvíli později se Mariana narovnala a její rty získaly zpět barvu:
„Synku, jako bych nikdy nebolela…“
Anton ustoupil, těžce dýchal. V hlavě mu bušila jedna myšlenka – zase to. Zase na sebe „vzal“ něčí bolest. Tento podivný dar se u něj objevoval od dětství. Měl pocit, jako by uvnitř něho žil někdo starý a moudrý, kdo mu umožňuje léčit, ale za cenu vlastních sil.
Petr mezitím narazil na potíže. V lesní zatáčce mu motorka zhasla, a jen zázrakem ho nesmetlo z cesty auto, které se řítilo vysokou rychlostí. Řidič, muž v drahé bundě, vyskočil, vyděšeně mával rukama:
„Jsi v pořádku? Kamaráde, promiň! Nikam nevolám, tady, vezmi si peníze – koupíš si novou motorku!“
Vytáhl dva tlusté balíčky bankovek, nacpal je Petrovi do rukou, naskočil do auta a zmizel. Starou motorku musel táhnout na laně. A tak za souměru zastavil před domem. Mariana vyšla na zápraží, s očima plnýma slz:
„Petře, kde jsi byl? Skoro jsem tady umřela, a ty! A kde jsou ty tvoje ryby?!“
Petr, bledý a otřesený událostmi, sevřel peníze v ruce:
„Tohle jsem dostal… za život, Mariano. Dneska to mohlo skončit…“
Brzy se na jejich dvorku objevilo ojeté, ale spolehlivé auto. Petr zářil jako dítě:
„No vidíš, teď máme na co jezdit až do důchodu!“
Anton zatím ležel v posteli. Matka bručela:
„Z nikoho žádný užitek, pořád jeden tahá ryby a druhý leží a kouká do zdi! Měl by ses oženit, ale ty pořád chodíš sám jako podivín!“
Ale brzy se Anton vzpamatoval. Dostal nabídku dokončit zakázku – namontovat kuchyňskou linku v novém domě. A tam spatřil Valentýnu. Prostě stála a pozorovala, jak pracuje. Neřekla ani slovo, ale její pohled byl plný teplého zájmu.
Druhý den se tam vydal znovu – prý chybělo nějaké kování. Přišrouboval madla a Valentýna nabídla čaj. Buchty, ticho, úsměvy. A najednou Anton řekl:
„Co kdybychom se spolu trochu prošli? Do kina. Já bych tě představil rodičům a ty mě svým. A pak, možná, by byla svatba?“
Valentýna bez rozmýšlení odpověděla:
„Šla bych.“
Tak začal jejich příběh. Rodiče byli šťastní, Valentýna se všem líbila. Antona jmenovali předákem, práce šla od ruky, a brzy se dozvěděli, že čekají dítě.
Občas si vzpomněl na slova babičky:
„Jsou lidé, kteří nemají sílu žít. Ti pak sedí a nic nedělají. Tobě, Antone, je třeba být s nimi, ale nezapomínat i na sebe.“
A snažil se. Nikomu neukazoval, jak těžké pro něj tyto „přenosy“ jsou. Mlčel, když ho nazývali divným. A jen sám sobě přiznal: pokud je to dar, ať je. Hlavní je, že teď už není sám.
*I ten nejtěžší dar má smysl, když s ním rozdáváš i kousek svého srdce.*
