„Proč si pořizovali děti, když teď na ně nemají čas?“ — Nebudu sedět s vnoučaty a obětovat svůj život.
Už nemůžu mlčet. Už se nechci tvářit, že je všechno v pořádku. Že jsem ta hodná, trpělivá babička, která nemá nic důležitějšího než hlídání vnoučat a vaření polívek. Ale pravda je, že takhle to dál nejde. Je mi šedesát. Ano, jsem v důchodu. Ale znamená to snad, že můj život se teď musí točit jen kolem cizích dětí?
Slovo „cizích“ nepoužívám náhodou. Vnoučata nejsou moje děti. Tuhle cestu jsem už jednou prošla. Vychovala jsem dva syny. Dala jsem do nich všechno: sílu, nervy, zdraví, peníze. Starala se o ně, když byli nemocní, když zlobili, když v noci vstali s horečkou. A tehdy mě ani nenapadlo, že bych je odložila k babičce nebo sousedce — všechno jsem zvládala sama. Protože to byla moje volba — porodit, vychovat, investovat.
Teď jsou moje děti dospělé. Každý má rodinu, práci, své starosti. A považují za samozřejmé, že budu po ruce. Že pohlídám děti, když si chtějí zajít na manikúru. Vyzvednu je ze školky, když se spontánně rozhodnou jít do kina. Odvezu k lékaři, zatímco oni pracují. A někdy jen proto, že jsou unavení. A co já?
Já jsem taky unavená. Mám taky svůj život. Přátele, záliby, schůzky, výlety. Po odchodu do důchodu jsem konečně začala dělat to, na co jsem si předtím netroufla. Chodím na tancování, do divadla, večer peču štrúdl a koukám na francouzské filmy. Jsem živá. Chci žít.
Ale moje děti, hlavně ten starší, jako by to neviděli. Nedávno mi prostě přivedl vnoučka a bez ptaní odešel:
„Mami, stejně jsi doma. Počkej s ním pár hodin.“
A já jsem zrovna měla jít za kamarádkou. Půl roku jsme se neviděly. Stála jsem tam, zmateně držela hrnek s kávou a koukala, jak si syn zapíná bundu a utíká na „důležitou schůzku“. Ani se neomluvil. Ani se nezeptal, jestli mám čas. Prostě tu dítě nechal jako zavazadlo v úschovně.
Nechci tím říct, že nemám své vnoučky ráda. Mám. Upřímně. Jsou roztomilí, vtipní, voní po sušenkách a dětském šampónu. Ale nemusím se o ně starat pokaždé, když se někomu zlíbí. Nemusím rušit své plány. Nemusím jim obětovat celý svůj život.
Když jsem ten den seděla s vnoučkem a přemýšlela, co mu uvařit k večeři, zavolal mladší syn. Řekl, že čekají dítě. Byla jsem dojatá. Ale uvnitř se ozval strach. Teď mě budou shánět ze dvou stran? Jeden s prvním vnoučetem, druhý s dalším? A co já? Budu mít rozvrh: pondělí, středa, pátek — jedno dítě, úterý, čtvrtek — druhé?
Po rozhovoru jsem si sedla na gauč a přemýšlela. Opravdu to teď bude můj osud? Důchod není konec života, jen další etapa. Proč bych se měla měnit v bezplatnou chůvu jen proto, že se to mým dětem hodí?
Řekla jsem staršímu synovi, že tentokrát pomůžu, ale příště jen po domluvě. Že nejsou chůva ani povinnost. Že mám taky své věci. Urazil se. Prohlásil, že sobec jsem já. Ale je sobecké chtít žít svůj život?
Dvacet pět let jsem pracovala bez dovolené. Vychovávala děti, splácela hypotéky, odříkala si boty, abych jim koupila učebnice. Nelituji toho. Ale teď chci dýchat. Chci vstávat s knížkou a kávou, ne s kaší a plenkami. Chci být babičkou, ne služkou.
Svět se změnil. Ženy mají právo na odpočinek, na svůj prostor, na vlastní přání. Neodmítám pomáhat. Ale pomoc neznamená „udělej to za mě“. Znamená být tu, když to opravdu potřebují, ne proto, že to někdo považuje za samozřejmost.
Pokud nezvládáš výchovu dítěte, možná bys měl přemýšlet, proč sis ho pořídil. Nerodila jsem si náhradu. Rodila jsem osobnosti, samostatné lidi, kteří umějí nést zodpovědnost za svá rozhodnutí.
Takže ano, budu babičkou. Ale o víkendech, když budu mít čas. Až to sama navrhnu. A rozhodně ne na úkor sebe.
A víte co? Necítím vinu. Cítím, že po dlouhé době jsem zase sama sebou.
